Podzimní pohoda v Dambořicích (11. JmL)
Letošní hlavní závody v orientačním běhu jsou již nenávratně za námi, i když letos nám zůstaly něco málo dlužny. To ale neznamená, že se ze dne na den přestalo závodit. Pro mnohé závodníky právě teď začíná jedno z nejhezčích závodních období v roce, jelikož nás čekají ještě tři týdny pohodových oblastních závodů, kde jde především o to si závody pořádně užít a výsledky už opravdu nikoho nestresují.
První z těchto oblastních závodů v Jihomoravské oblasti připadl na Moiru Brno, která již několik let pro tyto účely využívá (a stále rozšiřuje) rozsáhlý lesní prostor na východním konci Ždánického lesa, přičemž shromaždiště se pravidelně přesouvá mezi obcemi Lovčičky, Dambořice, Uhřice a Kobeřice. Letos na podzim jsme se tedy vydali do nejjižnějších Dambořic, abychom využili nově zmapovaný a zatím nevyužitý kus prostoru na západ od obce. Tedy alespoň takto to slibovali pořadatelé. Situace se totiž nakonec trochu změnila. Nový kus mapy byl sice hotový, ale chybělo napojení na starou revidovanou část. Proto se pořadatelé rozhodli využít stejný prostor jako před šesti lety, kdy se ve Ždánickém lese běželo poprvé. To ale nebylo nijak výrazně na škodu, jelikož jednotlivé části zdejšího prostoru jsou si velmi podobné a tak jsme o nic zásadního nepřišli. Za zmínku také stojí skutečnost, že použitá mapa byla v měřítku 1:15000 (tedy alespoň pro delší kategorie), což nebývá na oblastních závodech zvykem. I když na druhou stranu zrovna zde by byla desítka opravdu výsměch…
Shromaždiště tentokrát Moira situovala na turistickou základnu severozápadně od obce a nutno uznat, že to byla dobrá volba. Rozhodně se totiž jednalo o lepší variantu, než kterou bylo nedaleké fotbalové hřiště, použité při předchozích závodech zde pořádaných. Otázkou jen zůstává, jak byla vymyšlena mokrá varianta, jelikož kryté prostory byly k dispozici jen pro zázemí pořadatelů a parkování aut bylo od centra relativně daleko. Každopádně tento problém nebylo nutno řešit, vzhledem k tomu, že počasí nám nabídlo téměř letní teploty šplhající se na sluníčku až ke dvaceti stupňům Celsia.
Stavitelem tratí byl pro tentokrát Standa Mokrý a připravil pro nás tratě s relativně zastrašujícími parametry. Na hlavní mužskou kategorii čekal závod dlouhý necelých deset kilometrů s téměř půlkilometrovým převýšením. Kdo ale místní terén trochu zná, ví, že takovéto parametry jsou zárukou vítězného času hluboko pod hodinu, jelikož zdejší čistý listnatý les je velmi rychlý. Přesně to se nakonec také potvrdilo, ale to bych trošku předbíhal. Start trati byl umístěn „pod kopcem“ zhruba
Pořadatelsky byl závod zvládnut bez závažných problémů. Jediné komplikace byly s použitými krabičkami. Moira použila svou šestkovou sadu nekompatibilní s novými devítkovými čipy. Proti tomu samozřejmě nic nemám a plně podporuji variantu využít tuto sadu oproti půjčování novější sady od Žabin. Trochu horší je to ovšem se spolehlivostí přece jen již poněkud postarších krabiček, jelikož dvě krabičky na mé trati vypověděly službu. Kleště ale byly připraveny tak jak mají být a tak v podstatě o nic nešlo. Jen zamrzelo, že nerazila zrovna pátá kontrola na konci dlouhého postupu, a tak se pořádně nedaly porovnat jednotlivé volby.
Ze závodů jsem odjížděl spokojen nejen proto, že jsem se pěkně proběhl, ale i pro to, že mě potěšil pohled do výsledkových listin žákovských kategorií. Oblastní žebříček byl totiž dvojoblastní spolu s Valaškou oblastí a konečně to začíná vypadat, že se brněnští žáci těm z ostatních oblastí začínají stávat minimálně rovnocennými soupeři. Když jsem se přitom díval na trať kluků čtrnáctek, tak je Standa příliš nešetřil a pro dosažení dobrého času bylo potřeba předvést kvalitní výkon.
Vločka