Middle a sprint u Velkého Meziříčí (3. JmL a 4. LV)
Do začátku hlavní části jarní sezony zbývají už jen tři týdny a tak začíná v českých lesích pomalu přibývat zajímavých závodů v pěkných terénech, které mají závodníky co nejlépe připravit, popřípadě jim zajistit nominaci na některý z hlavních závodů. Oba tyto cíle se daly dobře splnit tento víkend v okolí Velkého Meziříčí kde nejprve třebíčský oddíl pořádal oblastní přebor Jihomoravské oblasti a oblasti Vysočina na krátké trati s centrem v Nesměři. Odpoledne pak navazoval oblastní přebor Vysočiny ve sprintu v režii Žďáru nad Sázavou přímo ve Velkém Meziříčí
Dopolední závod byl takovým malým repete na téma loňského MČR na krátké trati. Pořadatel byl stejný, shromaždiště bylo stejné, mapa byla stejná a ani les se za ten necelý rok nestihl nijak výrazně změnit. Na stránkách pořadatele přitom bylo avizováno, že stavitel tratí bude využívat ty nejhezčí pasáže lesa aby byl závod právě s uvedeným MČR plně srovnatelný, samozřejmě krom délky… Na startu se ovšem sešla velmi kvalitní konkurence nejen z Jižní Moravy a Vysočiny, což slibovalo vysokou sportovní kvalitu závodu a možné srovnání s MČR i v této oblasti.
Startovní listiny závodu byly údajně losovány s ohledem na odpolední sprint. Abychom měli více času na regeneraci byly dokonce přelosovávány. Nevím tedy kde se stala chyba, ale na krátkou jsem startoval v čase 141 (reálný čas 12:21) a na sprint pak za tři hodinky v čase 32 (reálný čas 15:32). Vzhledem k tomu, že mě večer čekalo ještě MČR na nočních jsem tedy opravdu nebyl zrovna nadšen. Mohl jsem si ale alespoň trochu pospat, zaseknout se v zácpě v Brně a na začátku závodu se věnovat žactvu.
Jelikož znám místní terén, čekal jsem od třebíčských pořadatelů náročné žákovské tratě, což se i potvrdilo. Děti se vracely z lesa po docela dlouhé době s rozmočenými mapami, které byly líné si dát na startu do mapníků. Pořadatel totiž mapy nebalil sám a tuto práci přenechal samotným závodníkům s tím, že jim na startu nechal prázdné mapníky. Abych se ale vrátil k žákovským tratím a výkonům našich žáků. Místní terén se vyznačuje malým množstvím cest a vůbec jasných vodicích linií. Stavitel trati přitom děti opravdu nijak nešetřil. Na trati D16 byl například náběh na kámen ze shora kolmo svahem. Osobně si myslím, že to byla kontrola na které by se vychyboval leckterý závodník H21. Zajímavé přitom bylo, že třeba Lenka Koporová mi po závodě řekla, že ta kontrola byla jedna z nejlehčích na trati… Trať D14 pak byla například plná relativně krátkých postupů na kameny, popřípadě rýhy, vedoucích volným prostorem bez jasných linií a záchytných bodů. Každopádně ale nechci aby předešlé řádky vyzněly jako totální kritika. Osobně jsem rád za těžké závody. Alespoň se děti někam posunou a něco se naučí. Mnohem více mi vadilo, že velká část našich žáků nechtěla po závodě rozebírat svoje postupy. Pouze ta chyba, která je řádně rozebrána a slouží jako poučení má smysl a svým způsobem i přínos. Není ostudou chybu udělat ale nepoučit se z ní… Dále mě mrzela ještě jedna věc, a to, že Marek Šplíchal se nenominoval na MČR na krátké trati. Třeba si alespoň zapamatuje, že se v závodě razí i sběrka.
Abych se také ale dostal ke své trati H21. Ta byla moc pěkná a nechyběly na ní i delší postupy a jedna zásadnější volba. Jediné co mi úplně nesedělo byla až přehnaná generalizace mapy. Běžím-li na kontrolu, která má být podle mapy na prvním kameni za skalkou, tak chci aby byla na prvním kameni za skalkou a ne až na druhém… Někomu to možná vyhovuje, při běhání se řídí pouze směrem a vzdáleností, ale já v závodě koukám do mapy a chci aby to co vidím v terénu bylo adekvátně postiženo i v mapě. Přes drobné chybky v dohledávkách pramenící z charakteristik mapy jsem však zaběhl velmi kvalitní závod, i když za své konečné umístění můžu děkovat spíše chybám ostatních než své výkonnosti, což jasně ukázal Beťák, který ujel druhému v pořadí o 4 minuty a mě dokonce o propastných 8 minut. Každopádně mě tento výsledek posune s největší pravděpodobností do první dvoustovky Rankingu a tak nejenom že se podívám na MČR na krátké, ale ještě uvolním místo i dalšímu doposud nenominovanému závodníkovi z Jihomoravské oblasti.
Po doběhu (nejen) na mě čekal urychlený oběd, který bylo možné objednat v místní jídelně (kvůli nedostatku času na trávení jsem jej ale řešil rohlíky), krátká regenerace a rychlý přesun do nedalekého Velkého Meziříčí na místní fotbalové hřiště. Nutno poznamenat, že přesun do Velkého Meziříčí byl velmi zrychlený i pro pořadatele a stahování kontrol z lesa se podle hlasových projevů pana Klusáčka příliš nestíhalo… Zajímavé také bylo, že notná část našich žáků netušila, že jsou na sprint vůbec přihlášení a sháněla se hned po middlu po dopravě do Brna. Když zjistili, že je nikdo neodveze tak na sprint odjeli, ale zjevně se jim moc běžet nechtělo. Po bitvě je každý generál, ale zjevně se tu někde stala chyba v předávání informací…
Samotný sprint se uskutečnil na mapě Bezděkov vydané v rámci grantu OBJEV ŠOK. Tyto mapy bývají většinou vytvářeny v prostorech kolem škol a nenabízejí příliš zajímavé terény pro pořádání závodů. V tomto případě byl ale opak pravdou. Velkou část mapy sice pokrývalo sídliště, to však bylo velmi nepravidelné a plné plotů. Velkým zpestřením pak byly volby přes řeku překlenutou pouze třemi mosty a pasáže v areálech místních škol a školek, které byly všechny pro účely sprintu pootevírané. Velkou nevýhodou byl ale použitý mapový klíč. Nejednalo se ani o ISOM 2000 ani ISSOM, ale jakýsi hybrid, kdy například pěšinky byly kresleny značnou nejvíce ze všeho se podobající průseku. Velmi nekvalitní byl také tisk tratí, který se na větších plochách zvláště tmavších barev smýval. Čitelnost často se křížící tratě byla tudíž velmi problematická. Mě osobně na startu například pouze nalezení první kontroly zabralo několik sekund na sprintu tolik drahocenného času.
Celkově to však byl stejně jako dopolední middle povedený závod. Každý sprint, na kterém je nutné i trochu myslet, je pro závodníka přínosem. Svá právě vyřčená slova jsem si přitom ověřil v praxi, když jsem půl závodu držel díky lepším volbám výrazně rychlejšího Koprdu alespoň na dohled. A to i přes to, že jsem byl po middlu dost tuhý a běžel s vidinou dalšího náročného závodu, který jsem měl před sebou.
Po skončení obou závodů, někdy kolem půl páté odpolední se tedy všichni mohli plni předpokládám pozitivních dojmů vydat vstříc svým domovům a to včetně našich žáků, kteří vesměs tvrdili, že mají doma na práci zajímavější věci než běhat sprinty po sídlišti. Snad jim na ně zbylo i tak dost času. Já osobně jsem se ovšem vydal do restaurace na náměstí ve Velkém Meziříčí abych se konečně pořádně najedl a pomalu se začal přesouvat ku Praze, kde mě čekalo ještě krušných více než jedenáct kilometrů trati MČR v NOB…
Vločka