Hromniční trápení (3. BZL)
Každým rokem na přelomu ledna a února pořádá v Blansku tamní Radioklub závod v orientačním běhu. Původně začínal jako závod zimní ligy hanácké oblasti, v níž formálně setrvává dodnes a postupem času byl přibrán i do BZL. Stal se tak jejím jediným závodem, kde byla skladba kategorií složitější než H/D/HDD, což vždy dělalo potíže s jeho započítáním do celkových výsledků. Dost už ale historie. Letos Hromniční trápení připadlo na sobotu 2.2. tedy právě na Hromnice, podle nichž se jmenuje. Pořadatelé se přitom rozhodli využít a zmapovat asi poslední nohou orientačního běžce nedotčenou část Blanska a to nejjižnější sídliště Písečná.
Shromaždiště závodu bylo situováno do DDM na ulici Údolní. Takto napsáno to zní banálně, ale jelikož jsem tam v životě nebyl, tak pro mě nebylo jednoduché tento objekt zdárně najít. Po nějakém tom bloudění a po využití nápovědy od ženy na telefonu jsem však shromaždiště včas našel a zvládl nás i zdárně odprezentovat. Do doby startu už nezbývalo příliš mnoho času a tak jsem musel honem otestovat jaká obuv bude dnes nevhodnější. Posledních několik dnů panovaly teploty vysoko nad nulou a téměř veškerý sníh v Blansku roztál. Chodníky a trávníky však byly totálně promoklé, čemuž napomohl i právě končící slabý déšť. Obuv s hřeby jsem hned zavrhl, jelikož jsem předpokládal vysoké zastoupení asfaltu. Zbývalo tedy rozhodnutí mezi krosovkami se vzorkem a hladkou atletickou obuví. A právě atletickou obuv jsem, i když s jistou dávkou rizika, po zjištění, že na mokré trávě slušně drží zvolil.
Po startu jsem dostal do ruky novou mapu Blansko – Písečná od mladých autorů Adama Kazdy, Jakuba Šestáka a R. Brodeckého. Už na první pohled na ní byly vidět drobné nedostatky v kresbě, kdy transparentní tisk mapy vlivem nevyřízlých žlutých ploch způsobil, že některé budovy nebyly šedé, ale hnědé. Několik dalších drobných nedostatků se pak objevilo během závodu, ovšem už teď je nutno konstatovat, že mapa rozhodně nebyla špatná a je každopádně dobrým základem pro další mapařský vývoj jejích autorů.
Úvod trati vedl mezi bytovkami a první dvě kontroly byly jen o tom se nepřepočítat. Na třetí kontrolu bylo potřeba prokličkovat mezi garážemi, volba se ovšem nenaskýtala žádná. Její náznak přišel na následující čtvrtou kontrolu přivádějící nás do zástavby rodinných domků. Varianta zleva však byla jednoznačně kratší, ovšem to nebyla hlavní pointa kontroly. Když jsem se k ní blížil, všiml jsem si, že je u ní nakreslena tlustá čárka, takže jsem hned koukl do popisů z které strany je. A zjistil jsem nečekanou informaci, že kontrola je na patě srázku. To mě vcelku překvapilo, ovšem jasné bylo, že musím bleskově přehodit výhybku, což mě zachránilo od značné časové ztráty. Aby toho stresu s mapováním nebylo až příliš přišel na pětku triviální postup mezi rodinnými domky, který uvozoval velmi fyzicky náročnou stoupající pasáž mezi bytovkami. Volby byly vcelku jasné a stačilo volit co nejplynulejší postupy a dobře počítat domy. To ovšem neznamená, že se zde nedalo stratit. Zvláště na osmou kontrolu, kde bylo přece jen potřeba poněkud kličkovat. Následující postupy od deváté do dvanácté kontroly byly odpočinkové a to nejen proto, že vedly zkopce. Na třináctku pak přišla volba kolem fotbalového hřiště. Varianta zprava byla celá po asfaltu, ovšem delší. Varianta zleva pak po nezpevněných cestách a volným lesem. Jelikož byla kratší, zvolil jsem si právě ji. Volba to ovšem nebyla úplně nejšťastnější. Cesty byly plné zmrazků a dost klouzaly, navíc poslední část postupu vedoucí čistým lesem s rozbitým povrchem byla dosti zajímavá. Uvedená oblast byla zmapována hodně alibisticky a měla do bílého lesa hodně daleko. Také se určitě do měřítka 1:5000 dala promapovat. Kontrola pak nemusela být v ostružiní u cesty, ale na nějakém terénním detailu, což by trati rozhodně neuškodilo…
Od této kontroly jsme pak vběhli do sídliště Písečná, kde nikdo z nás zatím neběhal. Postupy byly vcelku jaské ovšem jejich realizace byla mnohdy technicky náročná a bylo potřeba se řádně koncentrovat. K této části mapy bych měl další dvě připomínky. Zaprvé se zde bily nepřekonatelné srázky a vrstevnice, čímž vnikla nejasná změť čehosi. Zadruhé pak byly některé části opět alibistické, například dětské hřiště kolem kterého jsme běželi rozhodně nemuselo být mapováno oploceným privátem. Nejjižnější část trati nás pak zavedla do svahu s hustníčku. Mapově to tu bylo lehké a naštěstí to ani moc neklouzalo, takže to bylo příjemným zpestřením. Na postupu na dvacátou kontrolu pak přišla poslední mnou zaznamenaná chybka v mapě, kdy jsem se při seběhu po „sídlištní pasece“ málem přizabil o výrazný srázek po kterém nebylo v mapě ani památky. Zbytek trati pak už byl vcelku fádní. Jediné zpestření tvořila volba na dvaadvacítku. Obě varianty však byly vcelku rovnocenné.
Celkově se mi trať líbila, jelikož vytěžila z daného terénu maximum. Nebyl to pouhý kros, kde člověk sem tam orazil kontrolu, ale nad mnoha kontrolami bylo nutné přemýšlet . Koncepce trati také rozhodně nebyla sprintová, což ovšem rozhodně nebylo na škodu. Na mužské trati ti nejlepší strávili něco pod dvacet pět minut, což ovšem není o moc víc než na standardní „sprintové“ BZL.
Na blanenské poměry se také letos sešla slušná konkurence., kdy na mužské trati mohla na čelní umístění pomýšlet zhruba desítka závodníků. My jsme měli v ohni dvě želízka. Mě se po konzistentním výkonu bez větších chyb podařilo obsadit solidní páté místo. Michal pak prokázal zlepšující se formu a skončil jednadvacátý, přičemž kolem něj skončila řada mnohem zkušenějších závodníků. Kamče v ženské kategorii se také dařilo. Obsadila třinácté místo s ani ne čtyř a půl minutovou ztrátou na vítězku a nebýt několika větších chyb, mohlo to být ještě lepší. Zajímavý je také pohled do průběžných výsledků BZL. Ačkoliv mé dnešní páté místo bylo jednoznačně mým letošním nejlepším výsledkem, tak jsem se vyšvihl na pátou příčku celkového pořadí, což jasně vypovídá o absurditě systému bodování BZL, kladoucího neúměrný důraz na účast na závodech a ne na výkony závodníků. Kamča se pak dnešním výsledkem vyšvihla na pěknou dvanáctou příčku mezi ženami a nikde není napsáno, že nemůže stoupat výš. Michal je pak v mužích na pěkném osmnáctém místě.
Letošní Hromniční trápení tedy bylo povedené a ukázalo, že i v průměrném terénu lze postavit zajímavý závod. Vše pak podpořila kvalitní organizace závodu početným týmem zkušených pořadatelů. Nezbývá tedy než se těšit, do které části Blanska zavítáme příští rok na dalším ročníku Hromničního trápení a co pro nás pořadatelé připraví.
Vločka