Na množství nezáleží (Akademické MČR)
Letošní akáda byla poměrně utajenou akcí. Jelikož se totiž letos zaváděl systém ORIS, tak se v něm objevila až velmi pozdě a tak o ní řada závodníků pořádně nevěděla. Informovanost na jednotlivých vysokých školách také asi nebude nejlepší, a tak se letos přihlásili povětšinou pouze „zkušení harcovníci“, kteří dobře vědí do čeho jdou a že na akádu má smysl jezdit. Letos navíc propozice slibovaly opravdu luxusní závody. Pořadatelskou školou byla sice pražská Univerzita Karlova, ovšem kolem Prahy se nepodařilo najít vhodné terény a tak jsme byli spolu se závodníky MTB přesunuti do výcvikového střediska fakulty tělesné výchovy a sportu UK Ovčín, nalézajícího se v blízkosti Stráže nad Nežárkou. Závodit se přitom mělo na mapách z MEDu, který se v nedalekých lesích konal před dvěma lety.
Jelikož se mi nechtělo jet na jih Čech samotnému autem, tak jsem se přidal ke Standovi Mokrému a doplnil posádku jeho vozu na plný počet pěti osob. V úterý dopoledne jsme pak vyrazili směr Hradiště, kde se konal závod na krátké trati. Terén to pro mě rozhodně nebyl neznámý, jelikož jsem tu na jaře běžel oblastní mistrovství Vysočiny a Jihočeské oblasti na krátké trati a věděl jsem tedy, že nás čeká opravdu krásný a náročný middle. Na louce kraji Hradiště pro nás bylo připravenu malé shromaždiště skládající se z jednoho stanu a malé posečené plochy vyhrazené pro parkování aut. Vzhledem k tomu, že jich dorazilo zhruba sedm nebyl s parkováním sebemenší problém. Ostatně počet účastníků celé akády se pohyboval kolem 40 osob. Akreditace závodníků byla velmi svižná a realizovaly ji hlavní pořadatelé Žaly s Pidinem. Za zmínku přitom stojí, že to měkké, co bylo v akreditačních taškách tentokráte nebylo tričko, ale rule toaleťáku suplující absenci toi-toiek či jiného adekvátního zařízení…
Start závodu byl naplánován na jednu hodinu po poledni a připravená mužská trať měla svou délkou 5,5 skutečně mistrovské parametry. Na jaře jsme tu totiž chodili průměry kolem osmi minut na kilometr a tak jsem byl zvědav, jestli se někdo ke směrnému času 35 minut alespoň přiblíží. Start závodu byl umístěn do západní části mapy a úvodní pasáž byla vcelku nevinná. Jednička na kamínku svítila z dílku. Dohledávka dvojky na kupce pak byla ulehčena nedalekým hustníkem. Trojka na špici čistého lesa pak byla jednou z nejsnazších kontrol závodu. Na čtyřku ale přišel první problém. Pořadatelé totiž měli k dispozici mapu před revizí, která proběhla před jarním závodem a v okolí čtyřky a na postupu na pětku chybělo v mapě množství pasek a oplocenek (ty naštěstí nijak výrazně neovlivňovaly postupy). Kupku uprostřed lesa mě tedy zprvu nenapadlo hledat na kraji paseky a několik minut jsem tam tedy zůstal. Na pětku jsem pak nějak proplul mezi pasekami a na její dohledávce vlastně teprve závod začal. Zde jsme totiž vběhli do nejhezčí kamenité pasáže mapy a do konce závodu ji v podstatě neopustili. Stavitel nás přitom příliš nešetřil a naprostá většina kontrol byla poschovávaná za kamínky. V mém podání chybka přišla hned na šestku a byla to paralelka jak z učebnice. Na druhou stranu dnes chybovala naprostá většina závodníků. Následující 3 krátké postupy byly docela v cajku a delší desítka nás zavedla na vrchol obligátní skály těsně u Hradiště. Když jsem s ní lezl dolů, tak jsem se málem přizabil a odnesla to obě kolena, naštěstí ale nijak zásadně. Po sklaní prémii pak následoval seběh na východní cíp mapy s terénními kudrlinkami. Drobnou vadou ovšem bylo, že zde bylo po nedávných povodních docela slušné jezero. Koupat jsme se nakonec ovšem nemuseli a kontroly byly na suchu. Po dvou delších postupech do mírného kopce jsme se pak dostali do závěrečné pasáže trati vedoucí největším nakupením kamenů a skalek. Kontroly to byly opět těžké, navíc na ně bylo potřeba vyběhnout do vcelku prudkého kopce. Závěrečný postup na sběrku pak už byla atletika okořeněná nutností kontrolu schovanou na kamínku několik metrů od cesty nepřeběhnout.
Celkově byla trať postavená velmi pěkně a jedinou výtkou byla možná lehce nadhodnocená délka. Případné zkrácení úvodní jednodušší pasáže v prostoru s řadou nových pasek by tak závodu možná prospělo. Na druhou stranu je ovšem nutné říct, že kdyby byly všechny middly takovéto, tak by se myslím nikdo vůbec, ale vůbec nezlobil. Z mého pohledu pak ani trochu nevadilo, že šest z dvaadvaceti kontrol jsem měl i na jarním závodě a některé jiné byly jen o pár metrů vedle. I tak byl pro mě závod náročný a dle výsledků je jasné, že mi znalost terénu nijak výrazně nepomohla. Po pořadatelské stránce je pak nutné ještě vyzdvihnout vyvěšování výsledků alá O-mikron, kdy jsme mezičasy vyčetli jednoduše dvakrát a ty druhé putovaly s naším jménem na šňůru na pořadatelském stanu. Prostě jednoduché a nepřekonatelně rychlé…
Po zdárném doběhnutí všech závodníků jsme se pak postupně přesunuli do Ovčína. Tam na nás čekalo vskutku luxusní ubytování. V areálu bylo deset nových „chatek“, z nichž jsme několik zabrali. Každá chatka přitom měla vlastní sociální vybavení, společenskou místnost a 4 dvojlůžkové pokoje. Prostě nádhera. Jako jediní účastníci akády jsme pak měli zajištěnou večeři. Ta se podávala v nedaleké jídelně a byla jak z prvotřídní restaurace. Luxusní polévku následoval výborný steak završený zeleninovým salátem. Po večeři pak následovaly neoficiální štafetky. Zúčastnilo se jich 7 družstev a byla to výborná zábava na necelou půl hodinku. Zajímavý byl přitom systém závodu, kdy každý člen pětičlenné štafety musel oběhnout svoje tři kontroly a vhodit do nich lísteček. Chyba se přitom dala udělat velmi snadno, jelikož všech 15 kontrol bylo na velmi malém prostoru a mapa připomínala spíše lepší plánek. Po doběhnutí štafet pak následovalo vyhlášení mistrovského middlu spojené s rozhovory s medailisty. Dozvěděli jsme se tak například, že v ženách druhá Simona Karochová se v lese třikrát ztratila a třetí Lucka Mezníková to šla skoro celé pěšky „na jistotu“. Všichni ale svorně potvrdili, že se jim závod moc líbil.
Večer pak byla „volná zábava“ notně podpořená dvěma a půl bečkami Svijan, které zajistil pořádající subjekt. Zapíjet Danáčovy výborně zvládnuté státnice tedy rozhodně bylo čím. Do zábavy se přitom připojili také bajkeři a bajkerky, kteří dorazili na svůj středeční závod zhruba v polovičním počtu jako my. Velmi pozitivní také bylo, že se vše obešlo bez většího bordelu a kdo chtěl spát, tak bez větších problémů mohl.
Ve středu na nás pak čekala klasická trať v prostoru mapy Fabian, kde jsem pro změnu závodil vloni těsně před prázdninami na jiné lize Vysočiny. Parametry tratě opět dávaly tušit, že to nebude úplně zadarmo, když na muže čekalo
Start byl tentokráte velmi blízko centra a z něj jsme vyráželi do těžké uvodní pasáže trati. Jednička na kamínku v hustníku sváděla k chybám stejně jako dvojka na konci vodoteče, opět ve světle zeleném. Na trojku pak přišel delší přeběh čistým lesem na němž jsem zjistil, že mám v ruce opět původní nerevidovanou verzi mapy, což bylo oproti včerejšímu závodu dosti s podivem, jelikož revize proběhla už vloni, tedy v době, kdy pořadatelé akády mapy ještě stoprocentně neměli… Dohledávka trojky pak byla hodně těžká. Jednalo se o konec melioračky ve změti žlutozeleného čehosi a hodně se tu chybovalo. Čtyřka přes dvojkový hustník pak také nebyla úplně snadná. Na pětce jsme si pak od hustníků trochu odpočinuli a pro změnu mezi nimi jen kličkovali. Šestka nás opět donutila hledal meioračku ve světle zeleném načež následovala sedmička v docela slušné bažině následovaná krátkou osmičkou na kamínku. Devítka pak byla obligátní kličkovaná mezi hustníky. Velmi krátká desítka v hustníku pak byla vcelku komplikovanou zkouškou z počítání melioraček. Naštěstí docela svítila… Cestou na jedenáctku jsme pak vyběhli ze severovýchodní podmáčené části mapy plné hustníků a konečně jsme se mohli trochu rozběhnout krásným čistým lesem. Na dvanáctku pak přišel první delší postup. Zdejší terén ale volbám moc nepřeje a tak dosti zoufalou obíhačku po cestě moc lidí nezvolilo. Na dvanáctce pak přišla první ze dvou občerstvovaček, které se ve slunečném dni opravdu hodily. Následující 3 postupy pak představovaly stoupavý traverz směrem k vrcholu Fabián. Poté co jsme z jihu oběhli stejnojmennou rezervaci nás čekala velmi těžká technická pasáž pěti kontrol. První z njich byla na prohlubni v v oblasti porostových detailů. Následoval kamínek v dvojkovém hustníku následovaný dvěma na seběhu čistým lesem. Pasáž pak končila další prohlubní, která byla dosti zašitá. Na jednadvacítku pak přišel fyzicky náročný traverz přes několik vodotečí. Po dvaadvacítce na bažince pak přišla druhá občerstvovačka následovaná nejdelším postupem závodu. Volby tu nějaké byly, ale ve výsledku to bylo stejně nejrychlejší přímo. V závěru postupu pak bylo potřeba kličkovat mezi osti špatně definovanými hustníčky a právě zde se mi podařila dvou a půl minutová chyba, která mě ve výsledku stála 4 pozice, jelikož po 97 minutách běhu byli přede mnou v 48 sekundách 4 závodníci (no není to k nasrání…). V závěru trati pak na nás čekaly už jen 3 krátké vcelku lehké postupy okořeněné jedním prudkým kopcem v hustníku a vcelku dlouhý doběh po cestě.
Stavba klasiky byla také na velmi dobré úrovni a oproti včerejšku i mnohem lépe trefená, když to Danáč šoupl za nějakých 81 minut a další medailisté šli kolem směrného času 90 minut. Jediné co trochu chybělo byly volby, ale ty v tomhle lese prostě vymyslet nejdou a díky náročné podložce to rozhodně nebyla nuda a závod tak pro mě byl velmi příjemným proběhnutím. Drobnou vadou pak byl tisk map. Ten byl sice vzhledem k měřítku 1:15000 vcelku kvalitní, ale měl špatně nastavené barvy. Hnědá tak byla příliš tmavá a například kupky se pletky s kameny. Podobně modrá se trochu ztrácela v zelených hustnících. Všemu navíc nepřidal použitý matný mapník, který ale nebyl zalepený, a tak se dal odhodit.
Po závodě na nás pak čekalo občerstvení v podobě tatranek, banánů (ty byly i včera) a obložených chlebíčků dovezených z Ovčína. Notně posilněni jsme tedy vyslechli vyhlášení těch nejlepších klasiků z nás a mohli se spokojeni odebrat ke svým domovům.
Letošní akáda jako celek pak byla rozhodně tou nejlepší, kterou jsem zatím absolvoval a to jich mám na kontě již sedm (poprvé jsem byl v Liberci na Žuláku). K vynikajícím terénům (těm se můžou z těch sedmi ročníků rovnat snad jen zmíněný Liberec a pak Plzeň o dva roky později) se přidalo i exkluzivní zázemí a dobrá parta závodníků a pořadatelů. Jedinou drobnou vadou bylo použití nerevidovaných map (zvláště když revize existují), což je ale spíše chybou jindřichohradeckého klubu, od nějž pořadatelé mapy měli. Kdo z řad akademiků tedy letos nedorazil může jen a pouze litovat. O hodně jste totiž přišli.
Vločka