Kokořínská Áčka
Podzimní sezóna v orientačním běhu je každoročně vcelku pevně nalajnovaná a tak na druhý zářijový víkend připadá vždy dvojzávod Českého poháru předznamenávající dva mistrovské víkendy. Letos tomu nebylo jinak a navíc jsme byli pražskou Kotlářkou pozváni do opravdu luxusních terénů v CHKO Kokořínsko. Po více než deseti letech se totiž tento klub rozhodl oprášit jeden z nejhezčích skalních prostorů v naší republice mezi obcemi Dobřeň, Šemanovice a Vidim. Atraktivita terénu se přitom projevila už ve fázi přihlašování se na závod. Správa CHKO vypsala limit 1200 účastníků a ten se ukázal být dost omezujícím a ne všichni zájemci o start se tak vešli do startovních listin. CHKO byla vůbec tentokráte dosti nekompromisní, když byly pořadateli zakázány veškeré boty s hřeby a to včetně běžně tolerovaných kotníčkových modelů.
Centrum závodu bylo po oba dny na louce uprostřed lesa mezi Šemanovicemi a Dobření. Nebylo nijak přehnaně velké, ale vše včetně parkoviště osobních aut se na něj vešlo. Ještě před závodem se strhla slušná mela o závodní bezhřebové boty, ovšem prodejci byli připraveni a dobře zásobováni. Tudíž i já jsem mohl začít rozcházet nové Talony, jelikož moje staré terénní maratonky začala opouštět podrážka a ostrý závod, zvláště pak na klasické trati ve skalách by už asi nedaly. To důležité na nás ovšem čekalo v lese. Na programu byla klasická trať a svými parametry dávala tušit, že bude opravdu skalnatá, jelikož v mužských kategoriích stavitel počítal s časy vítězů kolem deseti minut na kilometr. K dispozici měl přitom obrovský skalnatý prostor pokrývající velkou část papíru formátu A3, se kterou jsme se mohli seznámit ještě před startem na malé tréninkové mapce, jejímž využitím se dala zkrátit dlouhá tříkilometrová cesta na start.
Já osobně pak měl na tento prostor jen ty nejlepší vzpomínky, neboť když jsem tu běžel naposled, tak jsem tu vyhrál v juniorech etapu vcelku solidně obsazených vícedenních. V následujícím MČR na klasice v sousedním prostoru Supí hory jsem pak vyhrál juniorské B finále. Tentokráte už se ovšem dostavily problémy ještě před startem. Michal totiž během závodu spadl ze skály a bylo potřeba obstarat klíče od auta jeho auta a zavést ho do nemocnice do Mělníka. Zde to pořadatelé úplně nezvládli a nakonec si to tam musel odřídit sám. Ještěže byla na shromaždišti Hanka, která se o něj postarala a nikdo další se tak nemusel stresovat.
Samotný závod pak byl z mého pohledu poněkud rozpačitý, což bylo dáno především koncepcí tratí. Stavitel se totiž rozhodl, že nejdelší kategorie prožene nově zmapovanými oblastmi jižně od Šemanovic, což trochu svazovalo ruce, kvůli nutnosti oběhnout velké pole. Mimochodem velká část mapy prošla před závodem pouze revizí a její základní stav byl z roku 2001. je sice pravda, že skály se nemění a stará mapa byla vynikající, ovšem občas byla klasifikace porostů dost zvláštní. Naše trať v kategorii H21A o délce
Celkově byla trať velmi fyzicky náročná, ale typicky skalních postupů a především dlouhých složitých voleb přes několik údolí jsme si moc neužili. To také ve výsledku způsobilo velmi rychlé časy, kdy vítěz Áčkové klasiky stlačil čas pod 67 minut, tady 23 minut pod směrný čas. Osobně si myslím, že trať měla být o
Po závodě jsme pak poskládali druhé auto a odjeli za Michalem do nemocnice. Ten už vypadal vcelku v pohodě, ovšem výsledky rentgenu a sona zatím ještě neměl. Vzhledem k tomu, že jsme měli s Hankou a Honzou v Praze nějaký program, tak jsem zanechali Michala s Kamčou v Mělníku a odjeli do našeho hlavního města. V neděli pak Michal ukázal svou „nezničitelnost“ když šel po zjištění, že mu vlastně nic není, opět do lesa a nevedl si vůbec špatně.
Nedělní závod na krátké trati pořadatelé umístili do výřezu včerejší mapy zahrnující její severozápadní část s velkým nakupením skal převážně ve dvou patrech nad sebou. To byla ta pozitivní záležitost. Měně pozitivní pak bylo počasí, které se ze sobotního skoro jasna změnilo na zcela zataženo doprovázené přeháňkami chvílemi o vcelku velké intenzitě. Já osobně si však stěžovat nemůžu, jelikož počasí se postupem času spíše zhoršovalo a můj brzký startovní čas tak byl výhodou.
Začátek trati se odehrával v místech, kde jsme včera měli kontroly
Celkově byla nedělní krátká trať o několik tříd lépe postavena než sobotní klasika. Byla technicky náročná, nebyly v ní žádné zbytečné kopce a především byla opravdu zábavná. Jedinými vadami byl posunutý soutisk (já osobně měl tak
Víkend to tedy nebyl špatný, i když pořadatelé některé věci podcenili (revize mapy, tisk tratí), i když za ofsetem tištěné mapy náchylné ke špatnému soutisku by zasloužili spíše pochvalu. Za sebe musím říct, že jsem se po sedmi letech rád proběhl v CHKO Kokořínsko a doufám, že mapy z těchto závodů nezůstanou ležet ladem a v příštím roce bude možnost se kolem Střezivojic proběhnout na nějakých vícedeňkách.
Vločka