JWOC Tour
Aby pořadatelé letošního JWOCu nalákali do svých arén diváky, připravili pro ně doprovodné šestietapové závody. Za sebe musím předem přiznat, že to, co mě na tuto akci přitáhlo nebyl samotný JWOC, nýbrž třetí etapa v prostoru legendární mapy Závora. Závodnická účast však nakonec nebyla tak velká, jak si pořadatelé představovali a na start se postavilo něco málo přes 1000 závodníků z mnoha států ležících na pěti kontinentech. Náš klub pak vyslal pětičlennou výpravu přičemž já bojoval v hlavní mužské kategorii H21E (v níž se mimochodem sešla slušná konkurence) a zbytek pak v Béčkových kategoriích v závislosti na svém pohlaví.
První etapa byla na programu v pondělí a logicky využívala stejnou arénu jako mistrovský závod na klasické trati. Závod byl ovšem kompletně „odsunut“ z arény, tak aby jím nebyl nijak rušen samotný JWOC. Závodní mapa pak byla logicky také zcela jiná, když pokrývala hřeben táhnoucí se severozápadním směrem od Odolova. Po formální stránce se jednalo o klasickou trať se směrným časem 80 minut, jejíž parametry
V úterý, naproti kvalifikaci middlu, pak byla na programu etapa pořadateli avizovaná jako „oddechovka“. Odehrávala se v centru závodů na Stříbrném Rybníce. Bezprostřední okolí kempu ovšem bylo použito pro modelový trénink a tak jsme se vydali závodit trochu jižněji do prostoru Lesního hřbitova. Oproti klasickému „Střibrňáku“ je tu trochu méně dvojkových hustníků, které nahrazují ty jedničkové a také tu člověk narazí na nějaké ty vrstevnice, které v některých místech mapy dokážou vcelku znepříjemnit život. Pořadatelé etapu avizovali jako prodloužený middle a pro mužskou elitu připravili trať dlouhou
Třetí etapa nás pak zavedla do Radvanic, kde se tou dobou konalo finále middlu. My ovšem měli na programu zkrácenou trať, která se odehrávala v severní části mapy Závora. Bylo logické, že pořadatelé opět oddělili závod JWOC Tour od mistrovského závodu, ale mě osobně mrzelo, že do nejhezčí části zdejšího terénu jsme se tak nepodívali. To, co na nás „zbylo“ bylo ovšem také velmi pěkné, i když svým charakterem podobné mapám u nedaleké Chvaleče, na kterých jsem již měl možnost běžet. Samotný závod pak byl zajímavý již před startem, jelikož cesta na start vedla po železniční trati a to po délce téměř dvou kilometrů. O pražcích se mi tak zdálo ještě v noci. Samotná
Čtvrtá etapa ve volném dni JWOCu pak byla zajisté tím nejnáročnějším, co si pro nás pořadatelé připravili. Svah mezi Horním Dehtovem a Bílou Třemešnou je svým způsobem výjimečný prostor. Je tu neuvěřitelně těžká běžecká podložka doplněná rozsáhlými kamennými poli s minimem záchytných bodů. Celkově les jako stvořený na náročný middle, který sem pořadatelé také umístili. Už parametry trati
Předposlední etapa JWOC Tour byla tak trochu speciální. Poprvé jsme totiž naběhli do totožného terénu jako junioři z JWOCu. V případě sprintu v centru Hradce Králové ostatně ani nebyla jiná možnost. Závod byl trošku poznamenám deštěm, který ovšem před startem Tour ustal. Dlažba ovšem i tak byla dosti mokrá. Ačkoliv jsem se trošku bál nudného atletického sprintu, tak tratě byly opravdu parádní. Nově zrekonstruované terasy po obvodu starého města jsou opravdu luxusním sprintovým terénem. Nejenže skýtají nádherné volby postupu, ale navíc je nutné se v nich promapovat změtí schodišť a zdí k té správné kontrole, což je ve velké rychlosti dosti obtížně. Na samotné trati pak nebylo téměř žádné hluché místo a každá kontrola skýtala buď volbu, nebo alespoň nějakou záludnost v podobě nalezení toho optimálního postupu. To že se nejednalo o jednoduchý sprint dokladuje i množství mých chyb, které se dají vyčíslit ztrátou minuta a půl a to pouze nějakých 20 sekund z toho byly opravdu chyby v realizaci naplánovaných postupů. Vše ostatní byly špatné volby a nebo přehlédnutí nějakých průchodů… I přes svůj špatný výsledek si však myslím, že přesně takhle by měly sprinty vypadat, jelikož dnes opravdu rozhodovala především mapa, což je dobře patrné i při pohledu na výsledkovou listinu.
Poslední, šesté dějství JWOC Tour se odehrálo v jihovýchodním cípu hradeckých lesů s centrem v Hoděšovicích a opět jsme se podívali do stejného prostoru jako junioři na souběžně probíhajícím závodu štafet. Jednalo se o závod na zkrácené trati s hendikepovým startem. Způsob určení hendikepu byl poněkud tajemný, když se každému závodníkovi počítaly pouze čtyři nejlepší etapy z pěti. Výsledky se tak musely přepočítat na body a pak zpět na časovou ztrátu. Klíč přepočtu však zůstal skryt. Startovní pořadí tak bylo dáno a to hlavní bylo potřeba odběhnout v lese. Ten bezprostředně sousedil s mapou Lesní hřbitov z druhé etapy, ovšem svým charakterem se dosti lišil. Skládal se totiž ze dvou dosti odlišných částí. Tou první, ve které se běžela převážná část mistrovských štafet byly dosti husté a nepřehledné hustníky s minimem komunikací. Tou druhou pak čistý v podstatě prázdný les. Do těchto kulis stavitel zasadil
Pár slov si zaslouží i výkony zbytku výpravy. HáPéčko i Michal v H21B se přesvědčili, že mohou běhat na špici své kategorie a především HáPéčko předvedl několik pěkných výkonů, kdy se přiblížil etapovému triumfu. V jeho případě je škoda pokažené poslední etapy, která ho stála lepší umístění. Michal pak běhal vyrovnaněji a v lepším umístění mu zabránilo především zlobící zdraví. Celkově klubům patřilo šesté a sedmé místo v pořadí Hápéčko, Michal, přičemž je po šesti etapách dělily pouhé dvě sekundy. Vítek pak během JWOC Tour zaznamenal nemalé zlepšení svých výkonů a nezbývá než doufat, že bude v nastoleném trendu pokračovat. Kamila pak doplatila na nevyrovnanost svých výkonů, když v některých etapách dokázala bojovat o čelo a v jiných končila po chybách hluboko v poli poražených. V jejím případě platí, že rychlostně na to vcelku má, je ovšem potřeba vyladit konzistentnost jejích mapových výkonů. A kromě jiného by taky měla přesvědčit Michala aby ji více věřil a nehledal ji zbytečně po lese, jak se tomu stalo během třetí etapy v Radvanicích…
Celkově byla JWOC Tour rozhodně povedenou akcí. Pořadatelsky vše klapalo a dobrý dojem podtrhávaly kvalitní mapy připravované jako záložní pro JWOC. Kromě závodů jsme pak s Hankou stihli ještě Babiččino údolí, rybník Výskyt, Adršpašské skalní město, pevnost Josefof, zoo Dvůr Králové a obří akvárium v Hradci Králové. Na závěr jsme pak ještě pokecali s jihoafrickým závodníkem Glynnem de Klekrem, od něhož jsem získal výměnou za žabiňácký dres dres jednoho z osmi jihoafrických klubů, konkrétně klubu RAC Orienteers z Johannesbourgu. No řekněte, kdo z vás to má ;). Na zážitky to tedy byl rozhodně bohatý týden, který si budeme ještě dlouho pamatovat.
Vločka