Jarní skály
Po pro mnohé až nekonečném zimním tréninkovém období tu máme konečně začátek jarní části sezóny. Je půlka března a počasí zatím sice moc jarní není, ale to rozhodně nezabránilo turnovským orientačním běžcům uspořádat tradiční první závody roku nazvané Jarní skály a situované do prostoru rozkládajícího se severně od hradu Kost. Tato lokalita sice není z Brna příliš blízko, ale přesto jsem měl dva dosti dobré důvody na závody vyrazit. Tím prvním je skutečnost, že zdejší terény a vlastně i terény Českého Ráje obecně prostě stojí za to. A tím druhým důvodem bylo použití skalní mapy v měřítku 1:15000 vytvořené na loňské MČR na klasické trati. Na tento závod jsem byl vloni přihlášen, ale kvůli zdravotnímu stavu jsem se ho nakonec nemohl zúčastnit, a tak mě enormně zajímalo, jak se s generalizací skal mapaři poprali. Naložil jsem tedy rodinu a jelo se.
Ačkoliv předpověď počasí na den závodu nevypadala nijak zázračně přesto pořadatelé zaznamenali 667 přihlášených závodníků, což je na samostatný, do žádného žebříčku nezapočítávaný závod, celkem hodně. A možná to trochu zaskočilo i pořadatele, jelikož závod rozhodně nebyl svým zázemím koncipován pro tak velký počet závodníků. Centrum totiž bylo v hotelu Helikar v bezprostřední blízkosti hradu Kost, kde byla k dispozici prezentace, vyčítání a sál otevřené restaurace se zhruba desítkou stolů a zákazem vstupu v závodním oblečení. Záchody pak byly rovněž v hotelu a jejich kapacita a především funkčnost byla také velmi poddimenzovaná. Jediným štěstím bylo, že počasí nakonec vcelku spolupracovalo a celý den svítilo sluníčko, které vyhnalo teplotu někam k pěti stupňům nad nulou a na otevřených prostranstvích rychle likvidovalo tenkou sněhovou vrstvu, i když ve stinných lesních roklích byla i tak pořádná kosa. Všichni účastníci se tak mohli bez větších problémů převléci v autech a nebo venku a neměli nijak zkažený zážitek ze závodu. Je ovšem pravda, že nějaké slabší povahy se našly a oproti stavu přihlášek cílem nakonec prošlo pouze 577 závodníků.
Pro závodníky hlavních kategorií měli pořadatelé připraven velký výběr tratí rozčleněných do čtyř podkategorií, do nichž se navíc museli rozmístit i dorostenci a junioři, pro něž naopak nebyly vypsány kategorie žádné. Jelikož letos v zimě na své poměry vcelku běhám a obecně se cítím trapně, když se nehlásím do nejvyšší kategorie do níž můžu, padla volba na nejdelší, jedenáctikilometrovou kategorii H21A. Alespoň tak cesta přes půl republiky stála za to. Start byl vzdálen
Hned poté co jsem vyběhl na svou trať tak mě překvapily hned tři věci. Tou první bylo, jak krátce má trať na mapě v měřítku 1:15000 vypadá. Tou druhou pak byla skutečnost jak málo je v mapě skal a nakonec tou třetí kolik je v lese sněhu. Přes stromy se sluníčko totiž v podstatě nedostalo a na zemi byla sice tenká, ale souvislá vrstva sněhu, která chyběla v podstatě jen v otevřených místech a to ještě jen na jižních svazích.. První část trati byla pak v mém podání především o tom dostat se do kontaktu s mapou. Hned na krátkém postupu na jedničku jsem ale seznal, že genaralizace mapy vypadá dobře a lze podle ní s úspěchem běžet. Postup na dvojku mě pak naučil, že hustníky jsou mapovány opravdu dle průběžnosti a ne podle viditelnosti. Těsně před kontrolou jsem totiž naběhl do jehličnatého porostu, kde byla hodně špatná viditelnost a v mapě po tom nebylo ani památky. Neříkám ovšem, že je to tak špatně. V okolí třetí kontroly jsme se pak dostali konečně do větších skal. V mapě sice vypadaly vcelku nevinně, ale skutečnost byla jiná. Teprve teď jsem si pořádně uvědomil, na jakém měřítku to vlastně běžím a že v mapě jsou je opravdu velké skály. Právě jsem se totiž nacházel v jedné z nejskalnatějších oblastí mapy u křižovatky silnic na Skokovy a Branžež. Sbíhání skalních průchodů se navíc ukázalo dosti nebezpečné a to i proto, že bylo potřeba chránit mapu. Ta totiž nebyla, přesně jak bylo uvedeno v rozpisu a jak jsem si předem nepřečetl, v mapníku a jakýkoliv delší kontakt se sněhem ji mohl nenávratně zničit. Po páté kontrole zpestřené činností lesáků a lehkou změnou porostů v jejím okolí s tím spojenou přišla první volba na šestku. Varianta horem ale byla vcelku jasná, to na sedmičku už byly varianty dvě, ale vzhledem k tomu, že zasněžené cesty nebyly vůbec rychlejší než zasněžený terén, vyplatilo se jít příměji údolím. Na osmičku a na devítku pak přišli podobné volby, kdy e v obou případech vyplatil co nejpřímější postup. Vrstevnice se totiž na žádné variantě ušetřit nedaly. Následující dva postupy pak už byly vyloženě skalní, kdy jsme se dostali do oblasti největších skal na mapě. Jít přes ně byl v obou případech nesmysl a šlo o to zda je oběhnou shora a nebo zdola. U desítky jsem zvolil variantu shora, částečně i kvůli tomu, že se z této strany skýtala zdánlivě jednoduchá dohledávka. V generalizovaném skalním městě jsem ovšem tu „svoji“ skálu zaměnil s jinou, která nebyla v mapě a už jsem v tom lítal. Je pravda, že to bylo částečně kvůli mé zbrklosti a generalizací dané zdánlivé jednoduchosti dohledávky, ale zrovna v této oblasti mi měřítko mapy a styl jejího mapování moc nevyhovovaly. Na jedenáctce už problém s dohledávkou nebyl a i traverz svahem nad údolími byl překvapivě v pohodě. Časově jsem byl navíc v polovině závodu a tak jsem docela uvítal první ze dvou občerstvovaček, které pro nás pořadatelé nachystali. Na dvanáctku přišel dlouhý postup na němž se nabízelo několik variant, ale ta údolím byla jednoznačně nejlepší. Po něm pak následovala technická smyčka složená z pěti kratších postupů. Ačkoliv jsme běhali ve vcelku velkých skalách byly tentokráte kontroly umístěny naprosto jednoznačně a s jejich dohledávkami nebyl sebemenší problém. Po druhé občerstvovačce pak přišla závěrečná pasáž trati přivádějící nás zpět ke hradu Kost. Zde byl zajímavý postup na devatenáctku, kde se nabízela obíhačka, která však byla totálně nevýhodná. Jelikož jsem toho však měl plné zuby, tak jsem se nechal školácky chytit. Posledních pět postupů pak bylo krátkých a spíše techničtějších. Dohledávky byly ovšem opět jasná a to především proto, že kontroly byly povětšinou na údolíčcích v bezprostřední blízkosti skal, která byla v mapě zachycena všechna a dalo se podle nich velmi dobře orientovat. Na sběrku pak přišla ještě nečekaná volba, ale myslím, že většina závodníků si přeběh hřebene odpustila a stejně jako já zvolila postup po cestě po břehu rybníka.
Celá jedenáctikilometrová trať mi trvala necelých devadesát minut a nechal jsem na ní zhruba tři minuty, přičemž polovinu z toho bych přičetl své hlouposti a druhou polovinu mapě. Právě mapa byla jedním z důvodů proč jsem sem jel a musím konstatovat, že je udělaná dobře. Zdejší terén, na rozdíl od jiných extrémnějších částí Českého Ráje nebo Kokořínska, měřítko 1:15000 umožňuje. Je ovšem potřeba zkušeného stavitele trati, který kontroly postaví tak aby se daly jednoznačně dohledat, přičemž pro jejich umístění využívá především jiné objekty než skalní útvary, které tak v mapě mají spíše informativní charakter. Výsledkem pak může být velmi kvalitní, fyzicky i orientačně náročná, klasická trať na níž ovšem skály tvoří spíše kulisu než hlavní podstatu závodu. V případě letošních Jarních skal se to přitom vcelku povedlo, i když bych uvítal trochu více zásadnějších voleb postupu. Na druhou stranu si ale nedovedu představit, že by někdo mapu vyzvětšoval třeba do desítky nebo nedej bože ještě podrobnějšího měřítka a chtěl na ní dělat middle. To by byla zajisté cesta do pekel. Proto se nabízí jednoduchá ekonomická otázka. Představme si Áčkový dvojzávod v daném prostoru. V sobotu by se běžela klasika z Kosti a v neděli middle v techničtější pasáži u Skokov. No a co teď s tím. Nechat od mapařů dělat dvě mapy stejného prostoru v různých měřítcích a s různým stupněm generalizace? Jasně, to by bylo řešení, ale kdo to zaplatí? A teď méně utopicky. Co třeba vícedenní na Kosti. Rozhodně by se na nich neběžely jen klasiky. Spíš by to bylo zavedené schéma krátká-klasika-zkrácená a nebo dokonce PéPéčkovské sprint-sprint-klasika. Pořadatelé by sice měly super mapy patnáctky, ale i tak by to na kvalitní vícedenní nestačilo. Ekonomická efektivita map na loňské MČR na klasice je tedy i tak obestřena tímto otazníkem souvisejícím s jejich další využitelností.
Dost už ale rozumování. Letošní Jarní skály byly takovým pěkným malým závodem pro hodně lidí, z nějž naprostá většina účastníků, včetně mě, mohla odjíždět i díky příznivému počasí naprosto spokojena. Následný odpolední výlet po Českém Ráji spojený s večeří v mé oblíbené restauraci u Rumcajse kousek za Jičínem pak všemu už jen dodal pověstnou třešničku na dortu.
Vločka