Již několik let se na začátku jara v nejzápadnější části Slovenska konají závody nazvané CESOM. Každý rok se jedná o dvoudenní závody, kdy minimálně jedna etapa je klasická a zavede závodníky do velmi rychlých rovinatých terénů v okolí Šaštína nebo některé z přilehlých obcí. Letos tomu nebylo jinak, i když ledasco se změnilo. Slovenský, maďarský a rakouský svaz se totiž dohodly, že CESOM bude letos národním žebříčkovým závodem všech třech federací. Náhle se tedy z CESOMu staly jedny z největších závodů ve středoevropském regionu, což na start ve svém důsledku přilákalo ještě lepší konkurenci tvořenou závodníky z Polska, Rumunska a v neposlední řadě České Republiky, která do startovky přispěla svou dospělou reprezentací, která CESOM zařadila na svůj program.
A kdy že se tedy letos běželo. V sobotu pro závodníky pořadatelé připravili sprint v centru Bratislavy. I když sprint… Parametry mužské elitní tratě již dlouho před závodem udivovaly svou délkou přes 4,5 kilometru, což dávalo tušit, že se bude jednat spíše o „hanácký sprit“. Ti, kteří někdy běželi hanáckou zimní ligu asi tuší, o čem mluvím. Každopádně tento závod jsem se rozhodl vynechat. V centru Bratislavy už jsem před několika lety běžel a to doprovodný závod k PWT, tudíž mě tento terén až tak nelákal a zvolil jsem raději middle a sprint v Jižních Čechách, o nichž se lze dočíst v jiném článku.
Nedělní závod však už byl z jiného soudku. Pořadatelé nechali zmapovat nový kus dunového terénu v okolí Šajdíkových Humenců a v něm pořádali klasiku. Této výzvě už jsem neodolal. I když v době přihlašování jsem netušil jak velká výzva to bude. Před pár lety jsem totiž CESOM běžel. Bylo to v Šaštíně a v elitní kategorii jsem zdolával zhruba 17,5 kilometru dlouhou trať. Bylo to tehdy náročné, ale dalo se to. Pod dojmem toho, že už dva a půl měsíce „běhám“ jsem se tedy přihlásil neohroženě do elity a posléze se trochu vyděsil parametry trati 19,8 km 220 m převýšení. Cesta zpět už ale v podstatě nebyla a běžet nižší kategorii, když mě s té vyšší pořadatel sám nevyhodí mi připadá jaksi potupné.
V neděli ráno jsem tedy nabral Hanku a Honzu a vydali jsme se směr Slovensko. Po příjezdu na fotbalové hřiště v Šajdíkových Humencích na nás čekalo důstojné shromaždiště již dosti slušně zaplněné závodníky. Na prezentaci byly drobné zmatky, ale to se dalo vzhledem k počtu účastníků navíc hovořících řadou dosti různorodých jazyků očekávat. Navíc oddílů, které se prezentovaly pouze na neděli nebylo moc… Po úspěšném odprezentování jsme pak vzali útokem místní stánky. A že jich tu bylo. Kompletní rakouská sestava, 2 maďarské stánky a ještě oblíbený Ukrajinec s buzolama. Honza se nakonec slušně oblékl u mého oblíbeného Sportvogela, kdy za 26 Euro pořídil kompletní sadu dres/kalhoty/podkolenky. Já pak v jednom maďarském stánku konečně ukořistil starou dederonovou verzi maďarského repre dresu, po které peču už od své první účasti na Spartacus Cupu… Je teda ve velikosti S, ale alespoň mám slušnou motivaci, aby mi nenarostl pupek. Pak už naštěstí došly Eura a také se přiblížil čas startu.
Něco před jedenáctou jsem se tedy poměrně neohroženě vydal na svůj „lesní půlmaraton“. Již cestou na start mě přitom překvapil vcelku zajímavý a nečekaný typ terénu. Všude kolem totiž byly poměrně husté borovicové hustníčky velmi nepravidelných tvořené zhruba pětimetrovými stromy přes než nebylo nic vidět. Rozhodně věc, kterou bych tu nečekal. Každopádně mě to nijak nedemotivovalo a jelikož jsem se před startem cítil poměrně dobře vyrazil jsem ze startu celkem svižně s tím, že můj cílový čas je pod 120 minut.
Hned na jedničku jsme probíhali onou hustníčkovou pasáží. Kontrola ovšem byla až za ní v klasickém čistém borovicovém lese. Důvod zkoumat přesnost mapování hustníčků jsem tedy zatím neměl. Čeho jsem si ale všiml byl dosti „vyblitý“ tisk mapy. Jedničková zelená a paseková žlutá nebyly téměř vidět a první a druhý stupeň zelené také dosti splývaly. V úvodní části mapy to zatím nijak nevadilo, ale dle letmého pohledu na nás stavitel připravil nějaké ty hustníčky. Od dvojky po šestku to však nebylo nijak aktuální. Běželo se nádherně čistým lesem plným poměrně plochých dun. Rychlost běhu byla i v mém podání hluboko pod 5 minut na kilometr a trať dobře odsýpala. Prvních 6 kontrol a zhruba 6,5 kilometru trati jsem tedy absolvoval rychlostí zhruba 5 minut na vzdušný kilometr a začal si pomalu říkal, že jestli to tak půjde dál, tak to na konci bude opravdu perné. V závěrečné fázi postupu na sedmou kontrolu však přišlo pro mě vcelku vítané zpomalení, kdy na nás čekala dohledávka v celku těžko průběžném hustníku. Poté pak následoval až trapně krátký zhruba stodvacetimetrový postup na osmičku vedoucí celý hustníkem. A právě v této pasáži se začala projevovat slabina mapy daná nejasným tiskem. Autoři mapy, pánové Lenhart, Cigoš a Matula, odvedli vynikající práci a v lese vše perfektně sedělo a byla opravdu velká škoda, že ji pořadatelé takto zbytečně degradovali. Po vyběhnutí z hustníku pak bylo opět potřeba nasadit vyšší rychlostí stupeň a přeletět čistým lesem o dva kilometry dále na devátou kontrolu. Cestou na nás čekalo zpestření v podobě brodění poměrně hlubokého potoka. Naivně jsem do něj vletěl vcelku bez rozmyslu a najednou byl až po pás mokrý. Naštěstí počasí bylo téměř letní, když jsme běželi pod téměř jasnou oblohou a za teplot kolem dvaceti stupňů Celsia (a to jsme ještě ve středu přesouvali mapový trénink kvůli sněhu…), co ovšem bylo značně v ohrožení byla mapa. Ta byla sice v mapníku, ale ten byl tvořen eurofolií formátu lehce přesahujícím A3, která byla otevřena (a nezalepena) po své delší straně. Tuto skutečnost jsem naštěstí zjistil až v cíli a to hlavně díky tomu, že mapa moje vodní extempore ve zdraví přežila…
Po deváté kontrole pak následoval rozdělovací motýlek v na zdejší poměry vcelku kopcovaté pasáži, kde duny dosahovaly výšky přes 15 metrů, zpestřené ještě množstvím pasek a hustníků všech průběžností. Desátá kontrola, jež byla uzlová přitom byla vcelku přesně v polovině trati, možná i lehce za ní, přičemž na ní byla umístěna první občerstvovačka. Její vybavení bylo sice obstojné (voda/ionťák) přesto bych ji uvítal poněkud dříve. Je mi jasné, že ti nejlepší tu byli po zhruba tři čtvrtě hodině běhu, ale já sem doběhl po více než sedmapadesáti minutách, což bylo ještě lehce nad můj dvouhodinový plán. Oba pytlíky motýlku jsem pak oběhl vcelku svižně a pokaždé na uzlovce poctivě občerstvil. Povzbuzující také bylo, že jsem se tu potkal s Ondrou Novotným, který startoval 8 minut po mě a zjistil, že po více než 70 minutách běhu z mého náskoku téměř nic nesmazal. Pln elánu jsem se tak vydal na další dva kratší postupy v terénu totožném s tím z motýlku. Po nich pak přišel opět dlouhý přelet čistým lesem na devatenáctou kontrolu. A právě na něm jsem začal cítit, že na konci bude problém. Tempo jsem sice zatím dokázal vcelku držet, ale nohy už nenávratně tuhly. Dohledávka devatenáctky navíc byla opět v hustníku, kde bylo nutné zpomalit. A definitivní problém pro mě pak znamenala dvacítka, což byl krátký postup, celý hustníkem. Našel jsem ji sice vcelku rychle a bez chyby, ovšem poté, co jsem se vymotal z hustníku jsem se už jaksi nerozběhl. A to na mě čekal nejdelší postup závodu, který měl dost přes dva kilometry. Po zhruba 90 minutách běhu se tak závod změnil v boj o to dokončit. Věděl jsem , že na jednadvacítku musím doběhnout. Jakmile bych přešel do chůze, tak by to byl konec. Začal jsem tedy trochu více využívat cesty a obíhat jedničkové hustníky, díky čemuž jsem na jednadvacítku skutečně doběhl. Pak už to ale byl opravdu pochod. Do cíle chybělo ještě něco přes 2 kilometry a 8 kontrol. Demotivující přitom bylo, že po divácké pětadvacítce s občerstvovačkou umístěné v centru následoval ještě kilometrový pytlík. Nakonec jsem však v sobě našel sílu závod dokončit a i ze sběrky jsem nakonec do cíle doběhl.
Na posledních zhruba 3 kilometrech jsem tak ztratil cca čtvrt hodiny, což znamenalo výsledný čas něco málo přes 132 minut. Na jednu stranu to není až tak špatné a s časem jsem vcelku spokojen, na druhou stranu vím, že ještě na dvacítce jsem to měl rozběhnuté s rezervou na těch plánovaných 120 minut a výše zmíněný Ondra Novotný mi v té době dával po hodině a půl závodu pouze něco přes minutu. Nezbývá tedy než točit a točit. K vítězným (a svým způsobem až neuvěřitelným) 86 minutám v podání Šédi se asi už nikdy v životě nepřiblížím, ovšem na to doběhnout se ctí a bez žaketu rozhodně mám. Zvlášť když jsem šel závod zcela bez chyby a to i v poměrně těžkých hustníkových pasážích a i v závěru v totálním žaketu mezi nepravidelnými náletovými hustníčky popisovanými na začátku. Abych ale nemluvil jen o sobě. I Honza předvedl v kategorii M-21B solidní výkon a s dvanáctikilometrovou tratí se popral za hodinku a půl a skončil tak v první polovině výsledkové listiny, což se o mě rozhodně říci nedá...
Pokud bych se na závody podíval z globálního hlediska, tak byly povedené. Hlavní zásluhu na tom rozhodně měla vynikající mapa. Škoda byla pouze drobností, které trochu kazily celkový dojem, mezi něž patřili především tisk map, použité mapníky a svým způsobem i rozmístění občerstvovaček. Velké mezinárodní závody na klasické trati by si přece jen asi zasloužily více než jednu občerstvovačku v lese a jednu na shromaždišti. Z mého hlediska pak bylo velmi příjemné potkat lidi ze Slovenska, jako například Maza nebo Mlynka, které jsem již několik let neviděl a rád jsem s nimi prohodil pár slov.
I když jsem po doběhu zhruba půl hodiny nejevil známky života a odmítal provést jakýkoliv pohyb, tak jsem to nakonec přežil a líbilo se mi to. A to je myslím na orieťáku pořád to hlavní.
Vločka