„Botas“ po dvacáté
Existují letní vícedenní závody a existuje „Botas“. Tak nějak by se daly představit závody, které se letos v půlce července uskutečnily již po dvacáté, tentokráte pod názvem H.S.H. Vysočina Cup. Pořadatelsky je jako vždy zajišťoval klub z Chrasti a jako vždy se jednalo o pravou českou vícedenní klasiku umocněnou navíc lokalitou do níž byl letošní ročník zasazen. Centrum závodů totiž bylo v samém srdci Žďárských Vrchů u rybníka Medlov, přičemž závodní prostor pokrýval lesy od Skleného až po silnici spojující Kadov se Studnickými Pasekami.
Jelikož na Botas jezdím pravidelně od roku 2001, kdy se konal památný vyplavený ročník na Proseči, tak ani letos jsem nemohl chybět. Navíc na zdejší lesy mám dobré vzpomínky, jelikož ročník 2005, který měl centrum u nedalekého penzionu U Martina jsem v kategorii H18 vyhrál. V posledních několika letech pak Botas začíná již ve čtvrtek v noci, kdy pořadatelé chystají doprovodný noční závod a tak jsme spolu s Hankou a HáPéčkem vyrazili z prosluněného Brna již ve čtvrtek odpoledne. Ještě v Bystřici nad Pernštejnem svítilo sluníčko, ale nad Žďárskými Vrchy již byl vidět temný mrak. A skutečně. Ve Vlachovicích už mrholilo a směrem k Medlovu les nekompromisně houstl. Botas tedy nezklamal ani tentokrát.
Noční závod se odehrával na tréninkové mapě zachycující prostor mezi Skleným a Medlovem, přičemž většina trati se odehrávala za silnicí spojující Vlachovice a Tři Studně. Byl to jednoznačný záměr vyhnout se závodnímu prostoru první etapy Botasu, ovšem kvalita trati tím nijak neutrpěla. Pozitivní také bylo, že se tentokráte sešla početná a především kvalitní konkurence, a tak se jednalo o závod se vším všudy. Start byl situován přímo do Třech Studní před Penzion u Loubů, takže na jedničku to byl slalom mezi domky, ovšem pak začal ten pravý vysočinský noční závod. Les byl silně podmáčený a plný vysoké trávy ve které nebylo vidět nejen pod nohy, ale ani na kontroly (i když s reflexy). Trať s netradičně vysokým počtem kontrol (pořadatelé na nočním vždy kontrolami šetří) se nesla v middlovém duchu, přičemž byla proložena několika delšími postupy na nichž bylo důležité dobře držet směr a uchovat si kontakt s mapou, tedy krom volby kolem Sykovce. Mezi desátou a dvanáctou kontrolou pak přišla nejvýživnější pasáž trati v silně podmáčené vykácené oblasti. V jednom místě jsem tam dokonce zapadl do bažiny až po pás… Samotný závěr trati pak představoval velmi dlouhý postup od Horníka na Medlov přes Sykovec i Medlov. Variant se nabízelo mnoho, ale jelikož mi začalo slábnout světlo, zvolil jsem zbabělou obíhačku po louce přes Tři Studně. Nakonec se ukázalo, že to nebyla jen z nouze ctnost, ale také zatraceně rychlý postup, jelikož jsem na něm dostal od Pavla Kubáta jen minutu a tři čtvrtě, přičemž značnou jeho část jsem běžel pro jistotu po tmě.
Noční závod byl tedy velmi povedený a nezbývalo než se těšit na hlavní závod. Páteční počasí se přitom nejprve neslo v duchu toho čtvrtečního, ovšem po poledni se začalo postupně vyjasňovat a v době startu už bylo příjemné polojasno. Etapa se přitom odehrávala v bezprostředním okolí rybníka Medlov a využívala tak prostor, který jsem včera v noci oběhl.
Start závodu byl kousek od kempu a hned od prvních kontrol na nás čekal technicky náročný middle s těžkou podložkou plný bažin a hustníků. Pouze pasáž mezi Medlovem a hotelem Pegas měla trochu tvrdší běžecký podklad a byla tudíž rychlejší. Obecně se v závodě dost chybovalo a to především v hustníkové pasáži východně od Medlova, která přišla ve střední části trati. Velmi náročný pak byl i bažinatý závěr v nejzápadnějším cípu lesa v blízkosti Třech Studní. Favoriti ovšem jednoznačně ukázali své kvality a velmi těsně se přiblížili směrnému času 35 minut, který na
Odpoledne po závodě pak nastal tradiční kulturní program, který byl zahájen tentokráte dosti vypečeným krosem o beermanentku. Hromada klacků byla tentokrát asi tou nejmenší překážkou… Trochu netradiční pouze byly zvukové projevy centra v kempu, který byl tentokráte dosti daleko od výčepu, takže se v něm dalo i velmi dobře a v klidu vyspat.
V sobotu byla na programu klasická trať se startem naplánovaným na vražedných 9:30. Ještěže byl start vzdálen dva kilometry, takže se dalo při rozklusu vcelku slušně probudit. Parametry klasiky nevypadaly na první pohled nijak strašidelně (pro mužskou elitu
Celkově se jednalo o velmi pěknou a náročnou klasiku, která názorně odhalila rozdíly v běžecké technice mezi těmi nejlepšími a zbytkem světa. Čelo elitní kategorie totiž dokázalo běžet hluboko pod sedmdesát minut, zatímco střed pole se patlal se ztrátou minuty na kilometr a více. Velmi pozitivně také hodnotím, že se staviteli podařilo v tomto „middlovém“ lese vymyslet několik zajímavých voleb postupu.
Vzhledem k brzkému startu etapy pak zbylo spoustu času na odpolední kulturu, kterou v té pořadateli organizované formě představovali především tradiční pivní štafety. Jejich formát je již mnoho let tradiční a neměnný a konkurence také bývá vpravdě elitní. Letos se sešlo 22 tříčlenných týmů, které byly rozděleny do dvou semifinálových rozběhů, z nichž se postupovalo do devítičlenného finále. Prostě klasika.
Poslední etapa pak byla tradičně hendikepová zkrácená trať, která se odehrávala na stejné mapě jako páteční middle. Tentokrát jsme ovšem mnohem více zavítali do hustníkové pasáže v jihovýchodní části prostoru v blízkosti penzionu u Martina. Průběžné pořadí po dvou etapách přitom slibovalo velmi zajímavý závod, jelikož rozestupy napříč většinou startovního pole byly malé. Trať navíc skýtala mnoho příležitostí k chybám. Já osobně se té první dopustil až na čtrnácté kontrole, ovšem další chyby přišly na těžkých kontrolách
Jubilejní dvacátý Botas je tedy za námi. Přinesl přitom tradičně krásné poběhání po Vysočině, doplněné perfektně zvládnutou organizační stránkou vícedenních závodů. Stále je to tedy klasika, na kterou se vyplatí jezdit a to i z toho důvodu, že jako jeden z mála prázdninových podniků zachovává tradiční odzkoušený formát middle-klasika-hendikepová zkrácená. Za rok na jednadvacátém ročníku tedy nashledanou.
Vločka