Zimní pohádka (4. nočák – U Křivé Borovice)
Zima je v Brně v plném proudu a spolu s ní i úterní noční mapové tréninky. Od minulého týdne nám ještě trochu přibylo sněhu, ale toho se nikdo nezalekl a tak jsme se znovu vydali hledat reflexní pásky v potemnělém lese. Přípravu tréninku měl tentokráte na starosti Joergen Nečas a pozval nás do prostoru mapy Lipový vrch, přičemž místo startu bylo v zatáčce silnice mezi Bystrcí a Žebětínem zvaném U křivé Borovice. To byla mimochodem docela zrada, protože na lesní plácek, kde se dalo parkovat je to sice krátký, ale celkem prudký kopeček, na který se bez rozjezdu dalo jen stěží vyjet.
Po zkušenostech z minulého týdne s převlékáním v zasněžených a především notně promrzlých Kohoutovicích jsem tentokráte přijel již převlečen z práce a po zapojení světla jsem tak mohl bez větších prodlev vyrazit do lesa. Joergen pro nás připravil lehce delší trať než obvykle, která měřila
Koncepce samotné trati byla přitom dosti netradiční. Joergen to totiž na Lipáku zjevně zas až tak nezná a tak se zalekl profláknuté oblasti plné hustníčků a pasek na severním svahu Kočičího žlebu a místo toho nás zavedl do bezprostředního okolí kóty Lipový vrch na níž se tyčí z dálky viditelný vysílač. Z mého pohledu to přitom byla vynikající volba. Ony hustníčky jsou sice i pře stáří mapy stále dobře použitelné, ale letos už jsem tam byl dvakrát v rámci oblastních tréninků žactva a tak jsem uvítal změnu spojenou s návštěvou prostoru, kde jsem naposledy běžel snad při MČR na dlouhé trati, pro nějž byla mapa v roce 2005 vytvořena. Další zajímavou specifikou trati bylo výrazné střídání dlouhých a krátkých postupů a zařazení rozdělovacího kosočtverce na začátek trati, což bylo také jistě přínosem. Celkově bylo patrné, že si s tratí Joergen pohrál a tratě rozhodně stavět umí.
A kudy že jsme to tedy přesně běhali? Začátek trati vedl směrem na sever na hranu Kočičího žlebu, přičemž hned druhá kontrola byla uzlovkou kosočtverce. Ten se odehrával na známé plošině plné listnatých remízků a hranic porostů. Škoda jen, že právě tady v posledních letech silně řádili lesáci a z vysokého lesa mezi remízky toho moc nezůstalo. O nových cestách ani nemluvím… každopádně tuto oblast mám ze středečních tréninků dobře našlukovanou a tak mě to nemohlo nijak rozhodit. Zajímavé také bylo, že jsem jedno rameno kosočtverce absolvoval se Standou Mokrým, který vyběhl na trať po mě a udělal si tak jasnou představu jaký na něj mám náskok. Po vyběhnutí z kosočtverce následovaly dva dlouhé postupy. První byl o tom, jestli obíhat Kočičím žlebem po cestě a nastoupat nějaké ty metry navíc a nebo se vydat do traverzu s tím, že je nutné překonat jedno boční údolí. Dohledávka byla z obou stran vcelku jasná a sníh nebyl ani zmrzlý, ani rozmoklý a vcelku držel, tudíž jsem se rozhodl pro traverz a byla to dle mě dobrá volba. Druhý dlouhý postup nás pak zavedl těsně pod vrchol Lipáku, přičemž nejdůležitější bylo správně prokličkovat po cestách mezi dosti nepříjemnými hustníky. Zde pak následovala smyčka kratších a současně i těžších postupů zakončená opět na deváté kontrole, která byla zároveň i kontrolou čtrnáctou. Za zmínku přitom stojí obzvláště vypečená dvanáctá kontrola na niž se sbíhalo v podstatě ze samotného vrcholu a jednalo se o prohlubeň v jedničkovém hustníku. Kontrola by to byla dost těžká i ve dne ale tentokráte řady stop dost sváděly k jejímu podcenění, což se stalo i mě. Popravdě bych se tam na tu změť stop pro pobavení docela rád šel podívat ve dne. Zde jsem pak podruhé viděl Standu, který běžel na devítku, zatímco já česal hustník. O chvíli později jsem ho pak zahlédl ještě jak de na jedenáctku, když já běžel na čtrnáctku a vybíhal tak ze smyčky. Následující kontrola pak patřila k těm lehčím, kdžř reflex na kraji hustníku svítil hodně z dálky. Poté přišla kratší volba spočívající v tom, jestli jít rovně přes hustník a nebo obíhat po cestě. Já zbaběle obíhal a byl jsem vcelku rád, že jsem měl alespoň jistější dohledávku. Česat nevýrazný hřbítek na plošině uprostřed ničeho od čeho by se dalo odrazit by se mi opravdu nechtělo. Následující tři postupy pak byly opět dlouhé. Postup na prvním z nich byl sice jasný, ale na dohledávce bylo potřeba dávat zatracený pozor a kontrolu nepodběhnout. Na osmnáctku pak existovalo několik variant, ale ta zprava maximálně využívající pěšinky byla určitě nejrychlejší. Zde jsem pak v protiběhu viděl naposled Standu a začal trochu závodit, jelikož jsem zhruba minutový náskok do cíle nechtěl ztratit… Poslední dlouhý postup jsem tak běžel opět s využitím maxima cest a šetřením vrstevnic, což se ukázalo jako správné řešení. Sběrka pak byla vcelku záludná, když bylo potřeba najít jámu ve dvojkovém hustníku. Naštěstí byla kousek od cesty, takže se nejednalo o zásadnější problém.
Celkově se mi trénink velmi líbil. I když bylo v lese místy přes
Příští týden v úterý je na programu poslední letošní úterní nočák, jehož pořádání připadlo na mě. Tak jen doufám, že se všem účastníkům na Velké Babě bude líbit tak jako mě na Lipáku.
Vločka