Pátý nočák na Babě
Do Vánoc zbývá necelý týden, tudíž se nám chýlí ke konci i letošní část úterních nočáků. Ten poslední pátý proběhl v Ivanovicích na Velké Babě a na starosti jsem ho měl já, tudíž dnes bude mé povídání tak trochu z druhé strany.
Se stavbou tratí mám po letošku docela dost praktických zkušeností, tudíž mi to moc času nezabralo, navíc jsem nic nenechával na poslední chvíli a mapy s tratěmi mi na stole ležely už týden před tréninkem. Samotný roznos kontrol byl už poněkud časově náročnější. Prvním problémem se však ukázalo vůbec dojet na místo startu. Lesní cesta vedoucí k lomu na jižním okraji Ivanovic, kde byl umístěn start, byla silně rozmoklá a pokrytá souvislou vrstvou uježděné břečky. Vyjet nahoru se sice vcelku úspěšně dalo, ale libovolné manévrování, nutné pro zaparkování auta na kraj cesty bylo velmi komplikované. Na druhý pokus a chvilce klouzání se mi však povedlo a mohl se věnovat roznášení reflexů po lese.
Sněhové podmínky v lese byly dosti podobné jako na příjezdové cestě. Alespoň tedy na severních svazích. Ty jižní už byly vcelku roztáté a běhatelné. Na těch severních pak nezbývalo než spoléhat na hřebíky v podrážce, tvořící nezanedbatelnou výhodu oproti pneumatikám auta. Alespoň jsem to neměl tak jednoduché, jelikož zdejší mapka je mým dílem a tudíž hledání jednotlivých kontrol pro mě nebyla zas až tak obtížné. Poněkud horší to bylo s umísťováním reflexů. Zdejší les je s převážné části listnatý s relativně řídce rostoucími vzrostlými stromy s minimem tenkých větví v přízemní výšce. Reflexy tudíž bylo nutné umisťovat na klacky ležící na zemi a to převážně v případě kontrol umístěných v prohlubních a jamách, kterých na trati nebylo zrovna málo. Už při roznosu mi tak bylo jasné, že dnes bude trénink patřit mezi ty těžší, a to i přesto, že ve dne se na Velké babě nic moc těžkého postavit nedá.
Celou trať důkladně křižující celou mapu jsem měl postavenou za nějakých 70 minut, zhruba dvacet minut před setměním. Nyní už nezbývalo než čekat na první účastníky tréninku. Ještě chvíli před pátou, kdy je oficiální začátek tréninku pak dorazila Lucka Matulová a Mazy se zbytkem map. Zbytek účastníků se pak trousil postupně až do zhruba 18:30 a zastavil se na čísle 14. Co jsem tedy pro ně připravil? Začátek trati vedl východním cípem trati a obsahoval docela profláknutou volbu kolem jednoho z mála hustníků na mapě. Poté následoval dlouhý postup přes celou mapu až k Jinačovicím. Byla to vcelku zajímavá volba a co jsem se v cíli ptal, tak nikdo ideální variantu vedoucí po jižním okraji mapy neodhalil. Po dlouhém postupu následovala série krátkých postupů v rýhách nad Jinačovicemi z nichž se trať vracela zpět pod vrchol na hřebenu táhnoucím se směrem ke Kníničkám. Kolem něj vedl vcelku mapově náročný traverz následovaný delším postupem přes sedlo Pod Velkou Babou. Na vrcholové plošině pak byly dvě těžší kontroly na směr. Závěr trati pak účastníky zavedl stoupavým traverzem až téměř na vrchol Velké Baby, přičemž jedna z kontrol byla umístěna v oblasti s větším nakupením rýh těsně pod vrcholem. V samotném závěru trati pak bylo nutné seběhnout, nebo spíše sklouzat, více než 100 výškových metrů do cíle, přičemž především poslední kontrola v lomu byla poněkud hůře přístupná. Velká část účastníků ji po mém varování také vcelku rozumně vynechala.
Z ohlasů v cíli jsem usoudil, že trénink se vcelku líbil, ale drobným problémem byla mapa. Ve zdejším čistém lese se drobné chyby v mapě ve dne celkem snadno skryjí. O to nekompromisnější je ale noc, kdy bylo přece jen poznat, že jako podklad posloužila ne příliš přesná stará mapa. Řada účastníků proto vcelku dost chybovala a to nejen kvůli nemožnosti nízko umístěné reflexy nasvítit z dálky.
Jelikož jsem z časových důvodů chtěl trénink sebrat ještě ten samý den, tak jsem čekal na všechny účastníky. Nejvíc si to přitom užila Kamča, která měla tentokráte půjčenou mou čelovku. Když se po téměř dvou a půl hodinách vrátila vypadala vcelku spokojeně a světlo si pochvalovala. Mimochodem oceňuji její bojovnost, když jako jedna z mála po delším snažení našla i poslední kontrolu v lomu. Pro mě bylo však drobným problémem, že mé světlo už nebylo v nejlepší kondici a ze zkušenosti mi bylo jasné, že další necelou hodinu potřebnou na sbírání nevydrží. Situaci však zachránil Michal, který mi půjčil svou LEDku a tak jsem něco před půl devátou mohl vyrazit sbírat kontroly. I po tmě mi to vcelku odsýpalo a za nějakých 55 minut jsem měl všechny reflexy v autě.
Celkově jsem naběhal něco lehce pod
Vločka